Smrt je jen další cesta

12. prosince 2010 v 14:43 | Belatrix Black |  Jednorázovky

Smrt je jen další cesta

Postavy: Belatrix Lestrange, Lord Voldemort (ve vzpomínkách)
Žánr: psycholgické, romantika, tragédie


Stála na útesu a dívala se dolů na vlny, jak narážejí do skály a berou si sebou i hvězdice a mořské koníky, kteří neunikly silnému mořskému proudu. Ta vlna byla ona a ti živočichové její oběti. Zabila tolik lidí, většinou je ani neznala a nikdy si to nevyčítala. Kromě smrti její sestry. Narcisa padla kvůli ní. Postavila se do rány smrtící kletby, ona měla mít jiný cíl. Zemřela místo ní! Jediná osoba, která ji milovala, jediná její podpora. Vlastně né jediná. Když Narcisa zemřela, ve své náruči ji utěšoval manžel Rudolphus. Chodila dlouho, jako tělo bez duše a ani v přítomnosti jejího pána se nedokázala usmívat. Jednou ale musela přestat truchlit a musela pomstít její smrt. Umučila toho parchanta k zešílení, i když jí prosil, ať ho radši zabije. Nakonec to udělala, ale nebyla to Avada, co ho dodělalo, nýbrž Cruciatus.

Uplynuly dva roky od doby, kdy Potter vyšel z Bradavic a pořád se mu dařilo unikat z náruče smrti. Pánovi Zla se naopak nedařili jeho plány na jeho záhubu, to vedlo k tomu, že byl každým dnem naštvanější a bezradnější.

O rok později odešel i Rudolphus. Nechal jí samotnou. Jediní příbuzní, kteří jí zbyli, byl Lucius a Draco. Její švagr s ní nemluvil, obviňoval ji z Narcisiny smrti. Ona mu to nevyčítala. Ostatně podle jejího názoru měl pravdu. Draco jí naopak říkal: ,,To není pravda." Byl jí vděčný za to, že ho naučila používat Nitrozpit. Nemohl mu Snape lézt do mysli, což se mu opravdu velice hodilo. Draco se ale brzy oženil s další čistokrevnou čarodějkou a už se s ní nevídal. Chtěla mu pomoci, najít vhodnou partii, ale Lucius na ní začal metat jednu kletbu za druhou. Zakázal jí, aby se do toho pletla. Bojovat proti němu nechtěla, i když by zvítězila, ale stačila jí ta ošklivá slovní přestřelka. Raději odešla. Požádala Pána Zla, jestli by nemohla zůstat v jeho sídle.

V sídle temného pána (před dvěma dny):
,,Chápu tvoji situaci, Bello, a musím uznat, že i mne ty boje unavují. Z mích nejvěrnějších smrtijedů si zbyla jen ty a Lucius. O jeho službách ovšem vážně pochybuji. A Snape... měla jsi o něm pravdu od začátku. S tím je to už vyřízené...," odmlčel se, když viděl její nechápavý pohled a podíval se jí do mysli ,,...ano, Bello, je mrtvý, zabil jsem ho. Už se kvůli němu nemusíš obávat. Celou dobu to byl Brumbálův špeh!" Brumbálovo jméno vyslovil s velkou nechutí a odporem. ,,Můžeš tady zůstat, alespoň si budu moci povídat s někým jiným než hady," povytáhl obočí.
,,Děkuji Mistře," řekla, chytla ho za ruku a políbila jí.
,,Ale notak, Bells, tohle ne." Nebyl to rozkaz, jen normální žádost. Zvedl jí hlavu a přimáčkl své rty na její. V ten okamžik byla zcela ztracená ve svých pocitech. Přenesl se s ní do svého pokoje s pevným rozhodnutím splnit její a přiznal si, že i jeho přání.
Za okamžik leželi oba odhaleni jeden druhému a vychutnávali si vzájemnou přítomnost. Zasypával ji polibky a jemně se jí dotýkal. I v něm, člověkem jen s nepatrným kouskem duše, se probudil cit, kterým tak pohrdal.

Po té nádherné věci, co se jim přihodila se uvelebila v jeho objetí a po dlouhé době se usmála.
,,Já...," chtěla vyjádřit co cítí.
,,Pššš, nic neříkej,"zastavil ji. ,,Vím co mi chceš říct už tolik let a odpusť mi, že jsem to přehlížel. Mám tě rád Bello Blacková a myslel jsem, že něco takového není možné, že to neexistuje, že mě to nemůže potkat." Zachvěla se po celém těle a směřovalo to od jednoho důležitého orgánu - od srdce. Je to pravda? Opravdu jí říká něco tak hezkého?
,,Slib, že na sebe budeš dávat pozor. Ty jsi ten poslední člověk, kterému chci, aby se něco stalo. Nechci o tebe přijít."
,,Já nechci přijít o vás. Miluju vás, moc. Prosím nepodceňujte toho kluka, povedlo se mu tolikrát utéct a vy jste málem přišel o život. Už nejste chráněný viteály, ale já slibuji, že budu vždy stát po vašem boku a obětuji za vás cokoliv."
,,Věřím ti, vlastně věřím tobě jediné," řekl a dal jí polibek do jejích vlnitých vlasů. ,,Bello, až bude konec téhle války... No, trochu jsem pozměnil své plány. Můžeš zůstat se mnou, jestli chceš."
Lehla si tak, aby mu viděla do očí.
,,Mohla bych zůstat tady s vámi na pořád?" zeptala se a v hlase byl slyšet údiv, ale také úcta.
,,Ano, bylo by to příjemné. Vím, že jsi hodně ztratila a hodně vytrpěla, většinou kvůli mě. Třeba by sis chtěla oživit bytí například dětmi."
,,Ale Rudolphus je... Cože? Myslíte jako..."
,,Ano, myslím tebe a mne," odpověděl jí na její nevyřčenou otázku.
,,Vy ale nechcete potomka," připomněla mu.
,,Říkal jsem přece, že jsem pozměnil plány," usmál se na ní. ,,Chci být s tebou, chtěl jsem být s tebou, ale neměl jsem odvahu, jako ti to říct," odmlčel se a zadíval se jí do mysli. ,,Samozřejmě, mohl jsem ti to dát příkazem, ale já tě nechtěl získat násilím. A kdybych tě o to požádal, ukázal bych tak smrtijedům svoje slabiny. Už několikrát se mě stejně spousta z nich ptalo, proč tě nikdy netrestám. Odpověděl jsem jim, že nemám za co. Pravda je, že jsem ti nechtěl ublížit. Nechtěl jsem o tebe přijít, ztratit tě."
,,Dám vám, co budete chtít. Moc vás miluji a chci vás - moc!" řekla a úplně se k němu přilepila. Líbala ho, jako kdyby to byl poslední polibek. Netušila však, že je předposlední.

Druhý den - bitva:
,,Konečně tě zabiju Harry a ty se z toho nijak nevyvlíkneš! Avada Kedavra!" Harry beze slov kletbu odrazil a ona zasáhla Voldemorta přímo do srdce.
,,Nééééé!" ozvala se Bella, kterou konečně Molly Weasleyová pustila, když věděla, že nemá hůlku. Ta se okamžitě rozběhla k tělu muže, kterého milovala nadevše.
,,Ne, prosím probuďte se, vstaňte! Ne, to nemůže být pravda!" vzlykala, křičela. Chytla ho za ruku. Byla studená jako led. A když se mu podívala do očí, viděla prázdno. Nabyly opět modré barvy, ale už v nich nebyly žádné jiskřičky, žádná známka života.
,,Prosím... nenechávej mě tady, miluju tě! Slíbil jsi mi, že mě neopustíš, tak to dodrž!" křičela, ale marně. Nikdy se ho nemůže dovolat.
,,Zůstaň tu se mnou, prosím...," plakala. Její slzy jí spadávaly dolů a máčely jeho hábit.
,,Ne, ne, ne, ne, ne... prosím! Dám ti život, cokoliv, jen se prober." Seděla tam tak dlouho a bylo jí jedno, že jí všichni pozorují. Hermiona, ač jí nenáviděla, začala plakat. Byla moc citlivá na to, aby to zadržela.
Vzala do rukou jeho obličej a dlouze ho políbila. Poslední polibek. Doufala, že nikdy nepřijde tahle chvíle. Vyhledala nenápadně jeho hůlku a i s jeho tělem zmizela. Přenesla ho do jeho sídla, položila ho na postel a odešla.

***
Po tvářích jí tekly slzy a padaly dolů do vln. Usmála se. Zase se s ním setká, nejdřív musí udělat tohle. Skočila. Když padal, měla na tváři úsměv.
Uvidí ho. Ucítí jeho rty na jejích. Bude s ním... navěky.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Bella Black Bella Black | 12. prosince 2010 v 15:29 | Reagovat

Krásně napsané :-) Krásné a smutné, když jsem to četla poprvý, tak jsem se rozbrečela. Než se Pán Zla rozhoupe, tak už je pozdě, ani si nemůže užít přítomnosti Belly.

2 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 12. prosince 2010 v 15:47 | Reagovat

Nemám ráda happyendy, ale tohle vlastně je i není happy, je to takové hodně smuté, ale zase jinak, než obvykle. Docela se mi to líbilo, i když si neumím představit voldyho jak jí říká co zde říkal. Na druhou stranu, nebylo by to vlastně hezké? :-D

3 Týna Týna | 14. prosince 2010 v 19:47 | Reagovat

nádhera...je to tak i v životě ,že si člověk uvědomí co ztratil až když je pozdě...

4 Beltrix Beltrix | Web | 25. ledna 2011 v 19:41 | Reagovat

Je to nádherně smutný.

5 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 29. ledna 2011 v 21:06 | Reagovat

Vážne si ma dostala, udrela si klinec po hlavičke! Vidím, že nie som prvá, kto sa rozplakal :D. Ani sa nečudujem! Bolo to hrozne dojemné :-)!

6 Gabux Gabux | Web | 31. července 2012 v 12:00 | Reagovat

Tak tohle je krása :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama