Pár milých slov na dobrou noc

13. prosince 2010 v 21:21 | Belatrix Black |  Jednorázovky
Konečně jsem dopsala tuto jednorázovku. Konec jsem udělala poněkud neobvyklý. Otázkou zůstává, jestli to je konec. Jde o to, co si pod posledními slovy člověk vybaví. Přeji příjemné počtení. Snad vás tahle povídka nezklame :)
Ps: Beltrix, přečti si to. Všechno není tak, jak vypadá :-).

Autor: Belatrix Black
Žánr: romantické, temné, smutné, smrt
Postavy: Lord Voldemort, Belatrix Black Lestrange

Pár milých slov na dobrou noc

Temnou deštivou nocí procházel muž skrytý pod černou kápí. V ruce svíral dlouhými štíhlými prsty hůlku. Jeho kroky nebyly přes kapky, které dopadali na zem a střechy domů, vůbec slyšet. Světla se zhasla. Zastavil se před velkou kovovou bránou. Chvilku váhal, protože to co šel udělat, šel udělat proto, že musel. Proč by ale musel? On nemusí nic! Co si řekne, to se splní. Jeho slovo je zákon. Nemusí nic! Ale tohle ano. Nesmí ztratit svou autoritu kvůli takové drobnosti.

Ani se kliky nedotkl a sama se otevřela, aby mohl vcházet. Došel až ke vchodovým dveřím. Nejprve chtěl rovnou vejít. Rozhodl se jinak. Dnes nebude chladný. Pro jednou se pokusí mírnit. Koneckonců to co šel udělat, nebylo pro majitele domu nic příjemného.
Zaklepal. Netrvalo dlouho, než se otevřeli dveře. V nich stála žena. Měla přimhouřené oči, kudrnaté vlasy barvy havraního peří se jí vlnily podél těla až k pasu. Když poznala přicházejícího, na rtech se jí objevil milý úsměv a v očích se jí rozsvítily malinké hvězdičky. Tváře jí mírně zčervenaly. Nadechla se, aby promluvila. Umlčel jí zdvižením ruky a naznačil jí, že má jít dovnitř. Sám jí následoval a zaklapl kouzlem dveře.
Vešli do krásného obývacího pokoje, který osvětloval jen plamen v krbu.
Po krátkém tichu raději promluvil. Ticha si může užít kdykoliv až dost.
,,Tvůj manžel tu není?" Při tom si sundal venkovní plášť a nechal ho odlevitovat do šatny.
,,Ne. Má přeci ten úkol," odpověděla s úctou v hlase.
,,Ach ano, ten…úkol," říkal a nedal znát překvapení. Její manžel neměl žádný úkol. Na dnešek mu žádný nezadal. Věděl moc dobře, kde je. Má milenku a je tomu už dlouho. Nebude jí to ale říkat. Dnes jí nebude ubližovat.
,,Můžu se na něco zeptat?" říkala opatrně.
,,Ano. Můžeš se ptát na cokoliv." Pokoušel se ovládnout hlas, aby mu nepřeskočil na obvyklý tón, kterým mluvil se všemi ostatními.
,,Proč jste přišel? Mohl jste si mě zavolat k sobě." Pobídla ho k posazení. Sedl si na pohovku a ukázal na místo vedle sebe. Na okamžik zaváhala a potom si k němu přisedla.
,,Moje návštěva vlastně nijak nesouvisí s žádným významným účelem. Přišel jsem si s tebou jen popovídat." Lhal jí. A velice dobře. Na něm nikdy nešlo poznat, jestli lže.
Přikývla a zadívala se do jeho rudých očí. Ten pohled nevydržela dlouho a sklopila zrak.
,,A…nedal byste si něco k pití?"
,,Copak bys mi nabídla?"
,,Víno? Mistře?" zeptala se.
,,To by bylo skvělé." Vyndala si hůlku a mávla jí směrem k baru. Za pár vteřin stály na stole dvě skleničky a do nich se vlívala tmavě červená až nafialovělá tekutina. Jednu mu podala, jednu si vzala sama.
,,Na co si připijeme?" zeptal se jí a hleděl jí do očí.
,,Na vaše plány... ," nedořekla, protože jí přerušil.
,,A tvé schopnosti," dodal. ,,Rozvíjení tvých schopností."
Byla poněkud vykolejená po tom, co řekl. Chce jí snad znovu vzít do učení, nebo prostě jen tak něco plácl za účelem vyvést jí z míry.
,,Jak... jak chcete," usmála se a věnovala mu pohled, který vypadal poněkud zamilovaně. Při tom se jí v podbříšku rozlil pocit vzrušení.
,,Co takhle na oboje," zvedl koutky úst do mírného úsměvu, pozvedl sklenku vína a cinkl s ní o její. Napili se, ona potom promluvila.
,,Proč?" Podívala se mu do tváře.
,,Co proč?!" Co si to k němu dovoluje? Ona se ho ptát nebude! Ne! Nesmí se rozzlobit. Může se přece zeptat. Trošičku se lekla. Příčinou bylo zvýšení jeho hlasu.
,,Jen... jsem se chtěla zeptat," vysvětlovala a v hlase jí zněl strach.
,,Ano, já vím. To je v pořádku. Na cože ses to chtěla zeptat?" říkal mírným hlasem a už nebyl vůbec ledový, ale zdál se být milý. Teď se musí jen udržet. Jen udržet, nesmí vybouchnout, nesmí!
,,Proč se chováte tak jinak?"
,,Myslíš, že se chovám jinak?" přimhouřil oči. No tak, klídek.
,,Ano, chováte se…hezky," pousmála se.
,,A ty se domníváš, že bych na tebe měl křičet nebo tě dokonce mučit? Když k tomu nemám důvod?" snažil se o normální konverzační tón.
,,Nechci být drzá, ale někdy se tak chováte, i když nemáte důvod," posmutněla.
,,Teď se mýlíš. Pokaždé mám důvod. Nebo si snad myslíš, že není dobrý důvod například to, že mi mizí viteály jeden za druhým?" Nesmí, nesmí, nesmí vybouchnout.
,,Ne, to ne. Ale zlobíte se kvůli tomu někdy i na mě. Přitom já s tím nemám nic společného."
,,A co tvůj trezor u Gringottonů?"
,,Neudělala jsem to schválně. Byla to...," Skočil jí do řeči.
,,Tvá prořízlá pusa!" řekl chladně a ostře. Sklenička s vínem v ten okamžik praskla.
Bella se začala třást a zrychleně, vyděšeně dýchala.
Nastalo dlouhé a tíživé ticho, které bylo přerušováno jen praskáním dřeva v krbu.
Belatrix se v očích začaly objevovat slzy. Padaly dolů a máčely tak její šaty.
Přehnal to - zase. Pokusil se uklidnit. Už křičet nesmí. Ono by sice bylo nejlepší, kdyby rovnou udělal to, pro co přišel, ale to by bylo vůči ní nespravedlivé. Vždycky poslechla každý jeho rozkaz a vykonala každý úkol. Tohle si v hlavě řekl a vyčistil si jí tak od zloby.
Rukou se dotkl jejího obličeje a otřel jí slzy. Cítil, jak se chvěje. Cítil každý vzlyk. Cítil tlukot jejího srdce, které za okamžik už bít nebude...
,,Neplač, nechtěl jsem tě děsit. Naučil jsem se nechávat zlobě volný průchod. Těžko se zadrží zloba, která není zvyklá na to, že jí někdo zakáže prostoupit na povrch. Tentokrát jsem důvod opravdu neměl." Hlavu měla skloněnou k zemi. Z očí jí stále odkapávaly slzy, které jí hned poté stíral její Pán rukou. ,,Tohle téma jsme již dřív probrali a byla jsi za to potrestána, nebudeme se k tomu tedy vracet. Není už důvod se k tomu vracet, ano?" Po jeho slovech se rozplakala ještě usedavěji. Přece ji ale nebude utěšovat.
,,Přestaň, Bello, slzy ti nesluší." Těmito slovy to jen zhoršil. Ze slzných potůčků se stávala řeka. ,,Ale Bell, myslel jsem, že jsi silnější. Vždy se ke každému chováš s lhostejností, tedy až na mě. Spletl jsem se co? Na povrchu jsi možná stejná jako já, ale uvnitř jsi velmi citlivá bytost. Nechceš mi dokázat, že se pletu?" nadzdvihl jí tvář. Uklidňovala se. Setřel jí poslední kapky slz.
,,Už nebudeš plakat?" zeptal se. Zakývala nejistě hlavou. ,,Dobře. Jen se uklidni," mluvil k ní klidným hlasem.
,,Když já se teď tak stydím."
,,Nemusíš. Já už tě viděl plakat." Pohladil ji po vlasech.
,,Co... cože?" vyděsila se.
,,No, ano. Přece na škole. Když tě jeden sedmák nazval děvkou."
,,Jak to víte? Vždyť... " Opět ji přerušil.
,,Zrovna jsem vyšel z kabinetu a ty jsi běžela po chodbě se slzami v očích."
,,Ale to bylo, když mi bylo šestnáct. Vždyť je mi už...," nemohla doříct. To, jak jí Azkaban připravil o téměř patnáct let života, jí pálilo. Přikývl.
,,Já vím, chci tím jenom říct, že přede mnou se nemusíš stydět nikdy." Podal jí sklenku, aby se napila.
,,Mluvme o něčem jiném. Co třeba o tvých pocitech," navrhl, ale ona se na něj zadívala velmi nechápavě.
,,Prosím? Pocitech?"
,,Mám na mysli tvé pocity, když někoho mučíš."
,,Aha," řekla na známku toho, že už chápe.
,,Takže, co cítíš?" Chvíli uvažovala, co by vlastně měla říct.
,,Vzrušení, moc, sílu, radost, zlo. Uspokojení z jejich bolesti. Jejich křik mě posiluje. Je pro mě jako hudba," snažila se vyjádřit co nejpřesněji.
,,Tedy máš radost z bolesti druhých stejně jako já," ušklíbl se. Trochu se začervenala. Po pláči nebyly žádné stopy.
Mlčeli. Jeden druhému hleděl do očí. Prohlížel si ji. Nenápadně, aby nic nepoznala. Cítil její vůni, která ho neustále, pokaždé když je blízko, dráždí. Její rty, kterých měl chuť se dotknout, ochutnat. A její kaštanové oči, do kterých se může kouknout kdykoliv a přitom mu to stále nestačí. Zná její myšlenky, vzpomínky i její vlastní pocity. Ale jeden cit, který ona cítí k němu, on nepoznává. V těch nádherných kaštáncích poskakuje malá hvězdička.
Pomalu se dlaní dotkl její tváře. Ona přivřela oči. Rukou jí sjel za krk a začal přibližovat obličej. Zlehka otřel svůj ret o její. Tak krásně voní! Zapomíná, proč přišel…
Zprvu se jen letmo dotýkali rty, ale potom je spojili v plném polibku. Propletl prsty do jejích vlasů, jemně a pomalu jí tělem donutil položit se. Rty přesunul z úst na krk, potom k dolíčku u klíční kosti. Laskal jí těsně u okraje šatů. Nestačila mu odkrytá část pokožky. Chtěl jí! Chtěl jí celou a strašně moc! Začal rozvazovat šněrovačku, která byla zepředu šatů. Při tom jí nepřestával líbat hruď. Slastně vzdychala a byla vzrušená čím dál víc. Konečně se jí vyplňuje její nejniternější přání a zároveň největší tajemství. Celé šaty z ní stáhl. Pod nimi nic kromě kalhotek neměla. Přisál se jí na prso a přejížděl i na druhé. Odměnou mu byly její slastné steny. Rukama vyhledala knoflíčky jeho hábitu. Stále měla zavřené oči. Ruce se jí třásly, ale za okamžik byli oba dva zbaveni všech oděvů. Jazykem jí laskal v oblasti pupíku, ale poté začal směřovat o něco níž. Zavzdychala. Ochutnával každičkou částečku jejího těla. Dotkl se té nejcitlivější části. Opatrně jí dráždil jazykem. Ne! Už nemůže čekat. Nevydrží to. Potřebuje jí mít blíž! Sedl si, zvedl jí a posadil si jí obkročmo na klín. Ruce mu obmotala kolem krku. Hluboce jí políbil a pak už to nevydržel. Pronik do ní a domem se rozlehl její sten. Pohyboval se v ní pomalu, ale přitom hluboko. Byli jedno tělo, jedna duše, jedna mysl. Zasypával ji polibky a skoro jí tak nedával možnost nadechnutí. Mezi těmi jí uniklo jeho jméno vyslovené velmi potichu a vzrušeně.
,,Tome..." Nevadilo mu to. Od ní ne. Věděl moc dobře, že Bella zná jeho původ. Znala ho snad ze všech nejlíp. Ještě nikdy si dobrovolně nenechal říkat svým pravým jménem, ale vyslovené jejími rty znělo nádherně. ,,Miluji tě," říkala dál a on se zachvěl po celém těle. Dosáhl svého vrcholu a Belly tělem se rozlil kousek jeho samotného. Nenechal jí ale dlouho čekat a rychlejšími pohyby jí pomohl dosáhnout orgasmu.
,,Taky tě... miluji, Bells," pošeptal jí do ucha a vtiskl jí další z miliónů polibků. Zmoženě se položil na pohovku a ona si lehla na něj s hlavou opřenou o jeho hruď. Chvilku jen tak nehybně leželi a zmoženě oddechovali. Když se mu dech trošku zklidnil, podíval se na to krásné stvoření, které svíral v náruči. Konečně byla jeho, přesně tak, jak to celou dobu chtěl. Připomínalo mu to ale myšlenku, pro kterou přišel. Ne! Ještě ne! Nebude to teď kazit. Prstem jí začal jezdit po zádech. Obtahoval jizvy, které jí způsobil on sám. Cítil, jak se chvěje. Vtiskl jí polibek do vlasů a ona se tak na něj podívala. Tentokrát to byla ona, kdo políbil. Hluboce, vášnivě, dlouze a přitom s nekonečnou prosbou: Potřebuji tě! Neopouštěj mě! Vezmi si mě! Jsem celá tvoje a ty to víš! Miluji tě!
Jakoby slyšel její hlas v hlavě, každým okamžikem na něj takhle naléhala. Svými polibky mu dávala najevo, jak moc ho potřebuje, jak moc pro ní znamená. Nebyl to pro ní jen její pán, ten kterému nesmí odporovat. Byl pro ní vším. Udělala by pro něj cokoliv...
Přerušila polibek a opět se mu položila na hruď. Začal jí hladit po vlasech.
,,Bell?" zeptal se jakoby nejistě. Vlastně moc nevěděl, na co se jí chce zeptat.
,,Hm?" zavrněla jako kotě.
,,Ty bys pro mě udělala cokoliv?"
,,Cokoliv ne," odpovídala a on trochu zalitoval.
,,A co bys neudělala?"
,,Nedokázala bych ti ublížit." Tělem se mu rozlil hřejivý pocit a pocítil najednou zvláštní tlak na prsou. Ucítil, že je to někde v oblasti srdečního svalu. A on pochopil. Ten nepatrný kousek duše uvnitř je stále schopný citu. Ale jen a pouze k ní. Teď jí patří celá jeho duše i celé srdce.
Znovu ji krátce políbil.
,,Mám tě rád, víš to?" ptal se a tiskl si jí k tělu, jen aby věděl, že dýchá, že je s ním.
,,Vážně?"
,,Přísahám. Miluji tě, Bell,... jen kdybys tu mohla se mnou být pořád." Zbytek věty řekl velmi potichu a spíš jen sám pro sebe. Jí to ale neuniklo.
,,Můžu s tebou být pořád, pokud si to budeš přát." Ještě víc se k němu přilepila. Pousmál se, ale cítil se jinak. Smutný. Nadešel čas, už nemůže pokračovat.
,,Chtěl bych s tebou být, ale nemůžu. Není mi přáno poznat lásku. Já jí ale poznal a to byla chyba. Oslabuje mě to. Je mi líto, že za to musíš platit zrovna ty, Bello," vdechl její vůni.
,,Jak to myslíš?" podívala se na něj. Jeho obličej byl jako umučený. Zničehonic ji ze sebe odsunul a jediným mávnutím hůlky sebe i ji oblekl.
,,Co se děje? Nechci, abys odešel," najednou měla velmi zoufalý pohled.
,,Bello, přišel jsem, abych tě zabil," ohlásil chladně, ale uvnitř křičel zoufalstvím. Dívala se na něj a doufala, že je to jen žert. Když nic neříkal a jen se jí díval do očí, uvědomila si holou skutečnost. Oči jí zaplnily slzy.
,,Proč?" vzlykala. Tu otázku vyřkla skoro neslyšitelně.
,,Protože jsem se do tebe zamiloval. Kdyby se to někdo dozvěděl, začal by útočit na tebe, aby mě oslabil. Tohle je jediná možnost. Vymažu všem vzpomínky na tebe a potom i sobě. Musím na tebe zapomenout, i když nechci." Pozvedl hůlku a namířil na Bellu.
,,Počkej! Říkal jsi, že mě miluješ." Po tvářích jí kanuly slzy smutku.
,,Miluji a právě proto to musím udělat." Oči se mu zaleskly. To ta slaná tekutina, které uvnitř bylo příliš, se drala ven.
,,Ne, nemusíš, nikdo se o tom dozvědět nemusí. Ty přece můžeš mít, co chceš. Můžeš dělat, že jsem jen tvoje rozptýlení," říkala ve vzlycích.
,,Slíbila jsi, že uděláš cokoliv pro mě. Zemřeš pro mě?" Zadíval se hluboko do ní. Viděl v jejích očích zklamání, smutek, oddanost, lásku. Tu zatracenou lásku, kterou mu Brumbál neustále předhazoval. Byl to ten cit, který před tím nedokázal identifikovat. Koukala se prosebným pohledem. Potom ale řekla odpověď.
,,Ano."
,,Zavři oči," poprosil ji. Poslechla. ,,Miluju tě." Zaslechla ještě. Potom rána, záblesk…
Konec…?
 

6 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Jackie Decker Jackie Decker | E-mail | Web | 14. prosince 2010 v 8:31 | Reagovat

A víš že jsem měla za to že i tuhle povídku jsem ti minule komentovala? Určitě... No nic tak napíšu komentář znovu. Tady se mi líbilo že jsi ztvárnila docela i Voldemortské myšlení, že i kdyy se do ní zamiloval, cítil by se slabý a nenechal ji naživu. To se mi na tom líbilo 8-) Ne, je to hezky napsané, povedlo se ti to. Jasně, že nereálné, ale v té myšlence je hodně smutku, hodně z Beliiny povahy a ten konec k tomu prostě patří, jinak to ani skončit nemohlo, i když jsem tajila dech. Jen tak dál ;-)

2 LilIane Evans LilIane Evans | Web | 29. ledna 2011 v 21:01 | Reagovat

WOOOOOOOOOOW! Môžem mať otvorené ústa a čumieť! :D Naozaj nádherná jednorázovka a hrozne sa mi páčila! :)

3 Týna Týna | 12. února 2011 v 22:24 | Reagovat

krása :-D ,souhlasim,že si vystihla Voldyho myšlení a Bellino taky(což je jasný :-D ),jenom už by to chtělo taky ňákou veselejší povídku :-D

4 Ann Taylor Ann Taylor | Web | 13. února 2011 v 9:35 | Reagovat

Tak tady se mi možná prvně Voldemort zdál trochu jako knnižní Voldemort :D:D

5 Beltrix Beltrix | Web | 24. června 2011 v 21:02 | Reagovat

Ježiš, to je tak krásný :-) Ale ten konec je takový... dost otevřený... :-)

6 Alyss Black-Adler Alyss Black-Adler | Web | 20. dubna 2012 v 21:27 | Reagovat

Sem se rozbrečela :D  ne fakt .. kráááááása :)

7 Gabux Gabux | Web | 31. července 2012 v 23:01 | Reagovat

Tak to je super! A proč jim nedopřeješ bát spolu?! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama